Před 9 lety jsem napsala článek o podzimu. Začínal takto:
“Tak tu tak sedím, zabalená do županu, na krku šátek, na stole čaj… Musím si svítit, protože z okna na mě pokukuje mrak, který ulici plní deštěm a můj pokoj šedivou mlhou. Špatná nálada se mnou cloumá ze strany na stranu, protože hádejte co? Opět mi moje imunita dala košem, sbalila si svých pět švestek a odcestovala někam za teplem. […] Přemýšlím o tom, jak někdo může podzim mít rád… A ono ejhle! Svět je napumpovaný pozitivní energií. […] Proboha lidi, to jako vážně?”
V článku se poznávám i po tolika letech. Stále mi psí počasí ztrpčuje život, stejně tak jako mě dokáže otrávit všudypřítomný marketing, který prodává svůj “dokonalý podzim”. Ráda bych řekla, že podobného konzumu už nejsem součástí. Chvástala bych se, jak osvícený život bez materiálních rozmarů dokážu žít. Jenže pravda je taková, že minimalista zrovna nejsem. Zatím jsem se zkrátka na venkov pěstovat rajčata nepřestěhovala, i když po 4 letech v korporátu mě to napadlo už mnohokrát. Může člověk rád nakupovat nové “věcičky” a zároveň mít pocit, že ho každý nový krám za chvilku zavalí?
A tak tu dnes opět sedím v županu a s čajem, nemocná. Z dlouhé chvíle hloubám: opravdu se nic nezměnilo? Jenže ono se změnilo prakticky úplně všechno, až na tu křehkou imunitu a i ta se letos držela. Třeba frekvence, s jakou přemýšlím o tom, kdo opravdu jsem a že některé podzimní radosti se zrodily už strašně dávno, v jedné malé dětské hlavičce. A vydržely až do dospělosti.
Tak co to vlastně je, ten podzim? Lacině vyhlížející hrníček ve tvaru halloweenského ducha a svíčka Yankee Candle se vtíravou vůní pumpkin spice, kterou cítím i přes rýmou ucpaný nos? Možná.
Ale možná je to spíše…
…Jedno odpoledne před mnoha lety, kdy jsem svou babičku tahala malou, chladem zkřehlou ručkou k mohutným stromům a sbírala jejich spadané plody, kaštany. To dítě se ve mně probouzí i nyní a já ho vždy poslechnu. Najdu pichlavý obal, ze kterého opatrně vyloupnu kaštan a beru si ho s sebou jako úlovek. Jen takto čerstvý splní mé náročné požadavky, jen z takového mám radost a ještě cestou domů hladím jeho hladký vyleštěný povrch.
…Les prosycený chladivou mlhou a moje holinky propadající se do vlhkého mechu. Jsem s rodiči na houbách, vlastně na houbinkách, jak tomu doma říkáme, na mé nejoblíbenější podzimní aktivitě. Máloco mi udělá takovou radost jako bělavá nožka pravého hříbku, která vykukuje zpod listí. A nemohu si znovu nevzpomenout na svou babičku, která nám připravovala teplý čaj do termosky a plněnou houstinku do igelitového pytlíku od koblihy se zbytky marmelády. Člověk nevěděl, zda je to slaná nebo sladká svačina…
…Horké chai latte s našlehanou pěnou z alternativního mléka, protože pleť víc pupínků nepotřebuje a protože nepiju kafe. Ideálně vypité na okenní lavičce se spoustou polštářů, třeba v Cafe Letka na Letenským náměstí s povidlovým koláčkem. Nebo domácí zázvorový čaj, huňaté ponožky a deka u oblíbeného animovaného filmu? Ty ponožky mi sice opět zavání instagramovou představou dokonalého podzimu, ale já mám nohy jako led a navíc bych se nad podobným postem souhlasně usmála. Nakonec, v hlubinách mého vlastního feedu by se taková fotka taky našla.
…Náhodně nalezený usušený javorový list z vypůjčené knížky z knihovny. Károvaná sukně, semišové hnědé kozačky, kašmírový kabát a červený baret. Procházka pražskými uličkami cestou do nového bistra. Japonský notýsek k zapisování okamžitých nápadů s pejskem v barevném parku na obalu.
…A tak dále. Podzim je pro mě hlavně o pocitech, nostalgii a představách, které si pod ním představím. Jestli si léto představuju jako duhovou mýdlovou bublinku, vznášející se prosluněným vzduchem, pak podzim je stoupající pára nad čerstvě upečeným jablečným štrůdlem. Horká a voňavá. Dříve bych možná řekla, že je mi ta letní bublinka milejší, ale nyní vím, že není jedno bez druhého. A že se možná každým rokem stále více těším, až tu podzimní páru zase ucítím.
